Barbar Garibaldi se už tolik nebojí
22. 1. 2010
Až na mě někde v Kanadě bude padat ta obrovská reklamní kláda a moje flanelová dřevorubecká košile bude od bahna ; promítne se mi před očima celý můj život.
Jelikož si pak budu dávat panáka Johnnyho Walkera s kamarády dřevorubci a reklama skončí, nerad bych, abych se pak v hospodě U starýho Billa, Joa nebo někoho podobného spil do němoty jen kvůli tomu, že bych byl vlastně raději, kdyby ta blbá kláda zamáčkla můj život plný nevyužitých šancí.
Pojmenovávání strachu pro sebe není o nic náročnější, než ho pojmenovat na internetu.
Dlouho jsem přemýšlel, co je ta věc, kvůli níž jsem spoustu věcí neudělal, na spoustu míst nešel a s tolika lidmi nepromluvil. Měl jsem dojem, že bude snadné ji spojit s něčím, co pak třeba zmuchlám do koše nebo spálím. Třeba že budu moci svoji obavu připsat neúspěchu z dětské soutěže se lžící a pinpongovým míčkem, přehnané puse na rozloučenou nebo zoufalému nedostatku elegance.
Jenže hle, není to tak snadné. Nenašel jsem žádnou událost, z níž mé obavy klíčí ani žádnou jednookou osobu v hábitu, která z nich čerpá sílu. Nemyslím ani, že bych měl rimmerovský hřbitůvek zesnulých osobních ctností a pohřbeného sebevědomí, ale přece tu strach pořád je.
Došel jsem k tomu, že strach je něco jako životní styl. Nezměním ho ani stovkou skoků s padákem, ani spořádanými haldami slimáků, jako to dělají v televizi, protože to není můj strach. Ten můj je něco jako konzervace sama sebe v nejpohodlnějším způsobu existence, iluze odpírání si a vyrovnanosti. Můj strach je strachem a není v ničem ani za něčím schovaný. Je to druh sám o sobě a nemá jiné jméno. Sám ho živím, pěstuji a šlechtím.
Barbar Konan křížený s Giuseppe Garibaldim ze mě ještě letos nebude, ale když teď vím, kde strach nehledat, a kde ano, budu se bát méně.
Jelikož si pak budu dávat panáka Johnnyho Walkera s kamarády dřevorubci a reklama skončí, nerad bych, abych se pak v hospodě U starýho Billa, Joa nebo někoho podobného spil do němoty jen kvůli tomu, že bych byl vlastně raději, kdyby ta blbá kláda zamáčkla můj život plný nevyužitých šancí.
Pojmenovávání strachu pro sebe není o nic náročnější, než ho pojmenovat na internetu.
Dlouho jsem přemýšlel, co je ta věc, kvůli níž jsem spoustu věcí neudělal, na spoustu míst nešel a s tolika lidmi nepromluvil. Měl jsem dojem, že bude snadné ji spojit s něčím, co pak třeba zmuchlám do koše nebo spálím. Třeba že budu moci svoji obavu připsat neúspěchu z dětské soutěže se lžící a pinpongovým míčkem, přehnané puse na rozloučenou nebo zoufalému nedostatku elegance.
Jenže hle, není to tak snadné. Nenašel jsem žádnou událost, z níž mé obavy klíčí ani žádnou jednookou osobu v hábitu, která z nich čerpá sílu. Nemyslím ani, že bych měl rimmerovský hřbitůvek zesnulých osobních ctností a pohřbeného sebevědomí, ale přece tu strach pořád je.
Došel jsem k tomu, že strach je něco jako životní styl. Nezměním ho ani stovkou skoků s padákem, ani spořádanými haldami slimáků, jako to dělají v televizi, protože to není můj strach. Ten můj je něco jako konzervace sama sebe v nejpohodlnějším způsobu existence, iluze odpírání si a vyrovnanosti. Můj strach je strachem a není v ničem ani za něčím schovaný. Je to druh sám o sobě a nemá jiné jméno. Sám ho živím, pěstuji a šlechtím.
Barbar Konan křížený s Giuseppe Garibaldim ze mě ještě letos nebude, ale když teď vím, kde strach nehledat, a kde ano, budu se bát méně.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář