honzafait

Dalo by se věřit, že některé věci přinášejí štěstí a některé ne. Jen kdybychom se o tom mohli častěji ujistit. Dostat všechny ty jedničky z chemie jen kvůli té propisce ze Stonehenge ( na které dvě volky táhnou jeden z kamenů ) a nebo proto, že nám chemie prostě odjakživa jde. Říkám tomu syndrom Františka Koudelky a zatím neznám nikoho, kdo by jím netrpěl..

Můj otec, racionální a vysoce organizovaný gentleman při příležitosti letošních voleb z nenadání pronesl :

"Pokaždé, když jsme jeli k volbám autem, tak to vyhráli Paroubci. Tentokrát půjdeme pěšky"ˇ

Chvíli jsem nad tím popřemýšlel a zkoušel si vybavit ten mocný lavinový efekt, kdy naše rodina vychází z domu, nasedá do auta a všichni lidé, kteří se chystají k volbám najednou ucítí nutkání hodit hlas Paroubkovi. Nechtěl bych mít na lidi takový vliv.. Co je ale důležité, i když jsme tentokrát šli pěšky, Paroubci stejně vyhráli. Nemyslím, že táta byl tak zklamaný z výsledku voleb jako z toho, že neplatí jeho zlaté pravidlo o autu a chůzi. Říká se tomu racionalizace a nebo anglicky superstition.

Abych se do toho zase nezamotal. Je zapeklité naučit se odlišovat věci za které neseme odpovědnost sami, za které mohou všichni ostatní a ty, které můžeme vklidu přisoudit naší oblíbené propisce, čtyřlískům a střepům zrcadla..

Jak zpívá věčně rozesmátý Stevie Wonder : "Superstition ain't the way"