Ši-kan-zen (O šikaně, část první)
Pokusím se vám nyní vylíčit své vzpomínky na šikanu chronologicky. Napadlo mě ještě řazení podle stupně krutosti, avšak musel bych shromáždit své dávné přátele i nepřátele a pokládat jim otázky na tělo, z nichž by se všichni vykrucovali, zapírali by, a tento příspěvek by nakonec nebyl vůbec otlačen na vaše monitory... Jak si Vás několik občasných čtenářů jistě všimlo, nebude to nic příliš vážného, ačkoli by být mělo.
Mateřská školka
Zde jsem zaváhal, zda zařadit stravu jako formu šikany. Spolehlivě největší hrozbou pro mě ve školce byla obrovská, rovnoměrně ochlupená kuchařka s velkou naběračkou. V té době jsem ji vnímal jako něco, čemu nelze uniknout ani na koloběžce a byla tedy "šikanérkou číslo jedna". Ovšem abychom se drželi v mezích vrstevnických konfliktů, uděluji jí zatím čestné místo v Síni slávy. Velkým postrachem školní herny byl tučný otrapa Jakub Hynek. Ten shledal veškeré stavebnice vhodné pouze k tomu, aby zkoumal, zda jdou vecpat do úst Pavla Kohouta. Pavel, jehož rodiče byli staří hipíci, s vesmírným úsměvem kostky chvíli disciplinovaně žvýkal, než přiběhla vychovatelka a stavebnici i Pavla zachránila. Neúmyslnou avšak o to krutější šikanou bylo i počínání dívky jménem Liduška, která se neustále nekontrolovaně počůrávala, což většinou znamenalo konec jakékoli naší spolupráce.
Základní škola
Když jsem nastoupil do první třídy, byl jsem rád, že Liduška zůstane ještě rok ve školce a že po obědě nemusím předstírat spánek. Nebyl jsem ovšem ani v nejmenším rád, když do lavice za mnou dosedl Jakub Hynek, hlavní záporňák předchozího odstavce. Ve třídě jsme kormě jiného měli i piáno, na které geniální Jakub Roučka hrál ve svých šesti letech Beethovenovu Měsíční sonátu. Všichni jsme jej obdivovali, avšak pouze dokud nedohrál, na první třídu se choval příliš diplomaticky. Na piáno hrál i Jakub Hynek. I jemu nelze upřít jisté nadání, ačkoli jej nikdy více nerozvinul. Jakub totiž hrál na piáno hlavami těch spolužáků, kteří byli zrovna v dosahu a nemohl se tak dost dobře soustředit. I sám mistr Roučka musel občas pocítit umění Jakuba Hynka, ovšem jako správný diplomat se po celou dobu, kdy jeho hlava dopadala na klaviaturu tvářil velmi nadřazeně.
Nebudu se obšírněji zmiňovat o "Éře sněděných svačin" avšak nutno ji zmínit, neboť někdy byly svačiny slabších spolužáků tak obrovské, že bylo v zájmu jejich zdraví, aby je silnější spolužáci snědli. To mělo však za následek to, že maminky zvětšovaly porce dokud i samotní "vyžírkové" neměli dost. Legendární jsou dodnes obložené chleby Milana Čechury, kde mezi dvěma tenkými až průsvitnými krajíci chleba tkvělo takřka celé uzenářství a nebohý Milan tak pravidelně sledoval, jak kligramy drůběží šunky mizí v naprosto cizím chřtánu, a okusoval papriku.
Kluzkou lasicí naší základní školy byl Štěpán Rykovský, jež kradl a pokud byl přistižen tak kousal. Bohužel se pak čím dál častěji stával cílem "spravedlivé odplaty", což byla vlastně šikana, ale za dobrou věc. V zimních měsících byl pak za své zločiny několikrát postaven před popravčí četu. A sníh zpoza límce vyndaval ještě o víkendu.
I já jsem se stal šikanérem a dnes se za to již samozřejmě stydím. Milan Čechura, paradoxně můj dobrý kamarád, měl kromě velkého množství šunky i jedny velmi komické přezůvky. Chtěl jsem se tedy podělit se světem o tento obuvnický omyl, a vytáhl tyto přezůvky na opuštěný stožár před školou, kde dříve visela slovenská vlajka.
Tento článek je Milanovi věnován jako omluva, ikdyž mi bylo již dávno odpuštěno.
Další příběh "šikany" se pravděpodobně dozvíte postupem času....
avšak
(Honza, 25. 2. 2008 18:32)