honzafait

Abych dodržel ustálenou tradici svých stránek, navážu v celém příspěvku na něco docela jiného, než jsem nakousl v upoutávce. Něco jako když sníte nejdříve přílohu abyste si mohli poté vychutnat steak, který se za vzniklé situace už nemá na talíři kam schovat.

Nick Hornby, britský spisovatel v knize Long Way Down vystihl jeden z paradoxů lidské existence. Valná většina problémů je způsobená introspekcí, zkoumáním a systematickým ohlodáváním sama sebe. U mužů výsledky ústí ve světové války a fotbalové fandovství, u žen pak v něco méně výrazného, ale nejlépe značkového..

Zvířata a někteří štastní lidé tyto problémy nemají. Je to jediné štěstí, protože kdyby si některá zvířata, řekněme pouštní hlodavci, uvědomili pestrost a náplň své existence, výsledky by pro zoofond nebyly valné. Všichni výše zmínění, včetně mnoha fotbalových fandů totiž postrádají jistou aktivitu v přední kůře mozkové. To je ta oblast, která vás odrazuje od většiny věcí, které skutečně stojí za to a slibují nějakou zábavu. Nerad bych to teď přehnal, takže řekněme, že když máte chuť plácnout servírku po hýždi, či rozdrásat úředníka za přepážkou, ten hlas který vám říká "Co by tomu řekli ostatní ? respektive Kdo by to uklízel ? " je hlas náležící vaší přední kůře mozkové.

Tím jsme obsadili jedno rameno, chlápkem v obleku se svatozáří a harfičkou a zbývá nám umístit někoho na to druhé, který, předpokládám, bude mít vidle a rohy.

Na druhé rameno patří limbický systém a jeho sounáležící částečky. Oblast v nitru mozku, která přetéká nenaplněnými sexuálními fantaziemi, převážně, a také věcmi jako je bungee jumping nebo dolování obsahu nosní dutiny při hovoru s nadřízeným.

Sigmund Freud, známý vídeňský chlípník a lékař si toto uvědomil již počátkem dvacátého století. Jelikož sám trpěl několika chorobami, které posléze objevil, měl nesnesitelné nutkání svým teoriím vnuknout neexistující spojitosti a jména z antického Řecka, čímž se v očích mnoha svých kolegů zdiskreditoval.

Nejnovější výzkumy dávají Sigmundovi (mezi námi z branže) opět po letech za pravdu. Jak se píše v předlouhém článku v Discovery, anděl a ďábel na našich ramenou svádějí vyrovnaný boj ve dne, avšak v noci je ďábel ve výhodě. Ve snech, kterým lze nazvat snad jen snovitými útvary, se totiž přední kůra mozková zázračně uchyluje k odpočinku, přenechávajíc celé jeviště i spící publikum temné, a tradičně svůdnější straně celého dua. Sny jsou snové proto, že všechno, co nás přes den svazuje, a vše co současně drží úředníky za přepážkami naživu, je v noci vypnuté.. Prostě Off..