honzafait

Každé dva měsíce, nebo chcete-li, jednou za uherský týden, se já, moji dva bratranci v kabátech a náš děda, setkáváme na nesmělé exkurzi po plzeňských restauracích.
Zatímco vysvětlujeme dědovi, že pšeničná tortilla je v mexické restauraci nejen pro zoufalé zástupy vegetariánů, děda nám servíruje své četné příhody, z nichž se některé, se vší úctou, začínají opakovat.. Děda používá úžasné zastaralé spojky jako : pakliže, přičemž a třebaže..

Co mi však, a klukům jistě také, imponuje, jsou autentická dědova vyprávění, která si s sebou nese z První republiky. V celém příspěvku si přečtěte dědův příběh z vojny.

Včera přiletěla moje kamarádka ze Španělska. Počasí na celou Evropu dlouhodobě zanevřelo a tak na letištích musejí po letní invazi žab, veverek a bůh ví čeho v únoru pořád honit prozměnu haldy sněhu. Letadla nabírají zdržení a kamarádky ze Španelska přilétají pozdě, poté co si zuřivým máváním letenkou vymůžou pozornost odvážnějších leteckých společností. Přepis naší včerejší konverzace o létání :

Já : Jak dlouho vlastně trvala ta cesta ?
KzŠ : Asi 15 hodin, mám toho až pokrk.
Já : A s kým si nakonec letěla ?
KzŠ : S Iberia Airlines a potom z Zurich s nějakýma Němcema. Myslím že to byly ..eh..něco Luft ...ehm... asi Luftwaffe .. 

Letos jsem se rozhodl, že na evropské cestování zbyde ještě dost času, až budu mít dvě kloubní protézy a mozek v láhvi. Závažná rozhodnutí takového typu se dělají v opilosti na Nový rok, a podle toho také dopadají..
Jenže to bychom se nesměli nechat zlákat tak snadno.
Oba nás s Kubešem okouzlila krása Mexica, které jsme viděli prostřednictvím televizního profíka na sebetrýzeń, Beara Gryllse.. Bear si totiž v drsné mexické poušti byl nucen načůrat do chřestýře staženého z kůže, a z chřestýše vše pak opět vypít.. Což je, uznejte, opravdu divočina.
Dilema pak povyvstalo k večeru, kdy se dostalo na přetřes ještě Mongolsko, kde je jistě množství jiných hadů, z nichž je možno popíjet.

Trvá téměř 23 let, než se někdo jako já pozastaví nad tím, co všem cizincům bije do uší již od hraničního přechodu.
Za poslední rok jsem poznal více lidí než za celý život a přinejmenším polovina z nich nemluví česky. Polovina z těch, kteří nemluví česky se mě zeptala, proč si nechávám říkat jinak, než stojí na mé studentské kartičce.
Když jsem se to snažil vysvětlit pomocí Williama a Billa, dopadlo to tak, že na titulní straně společné semestrální práce zářila jména Kellie Newstead a Jan Honza.
Můžete si z toho vzít závěr, jak moc se mi to povedlo objasnit. Nechal jsem tedy všem vybrat a všichni si vybrali Jan, poněvadž "z" jim nešlo přes rty ..

Proč se ale vlastně Janům říká Honza ?? Čtěte dále..

Víte jak se v Cimmrmanově pohádkové tvorbě snaží autor ukázat dětem tu pravou, syrovou stranu života ? Tu část, kde, cituji, "odstrkovaný stejně nakonec ostrouhá ... a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou" ..  Tak přesně o té části jsem se chtěl dneska krátce zmínit.
Když mi bylo 10, měli jsme s bratranci společného kamaráda. Byl o něco starší, ale ne o tolik, aby mohl mít plnovous, který ovšem měl. Říkali jsme mu Bobr. Byl to dobrák a ikdyž si toho u Bobrů doma nevšímali, byl to pro nás ostatní bezva kamarád. Když hrál s námi hokej s tenisákem, vždycky mu divoce poskakovaly na krku zavěšené klíče a kvůli té srsti se dost potil a nechával za sebou takovou kluzkou vlhkou stopu..
My se pak odstěhovali, a k Bobrovi se všichni chovali hůř než k hadru na nádobí..

Pokračování v celém příspěvku..

Vím že dnes, sedmnáctého listopadu oslavujeme svobodu a demokracii, ale i tak se zdá, že ukamenování našeho současného děkana může být nevyhnutelné.
Naše ekonomická fakulta stojí před rozhodnutím, které věru není snadné.  I když není ještě jasno o děkanovi budoucím, o příštích dnech děkana současného panují jen nepodstatné rozepře.
V krátkosti. Jelikož fakulta potřebuje docenty, padl návrh, že by měl být děkan pouze vržen do hnoje a přelit močůvkou. Do opozice se postavili studenti, kterým dělal ostudu na kurzu v americkém Illionis, a ti požadují zmíněné ukamenování.

Více o volbě děkana na naší fakultě, v celém příspěvku.

Pavel Horváth je fotbalista. Hraje fotbal. V Plzni ho mají rádi, ale v Jablonci ne. Zrovna tam poklusává po trávníku a těší se nepřízni nepočetného a naskrz mokrého jabloneckého publika, které jej častuje všemožnými názvy.
Poklusává a myslí si, že jej nemají rádi kvůli tomu, že hraje za Plzeň. Jak mi Pavel Horváth dopomohl k prozření sám ani neví. Lidé, kterým se zrovna nedaří, nebo jsou zrovna mokří totiž dělají unáhlené závěry..

Myslel jsem si, že mizerná návštěvnost na mých stránkách je prostě tím, že jsou lidé líní na ně klikat. Není tomu tak. Na své stránky moc nepíšu, nevkládám obrázky a kvalita článků je asi taková, jako jablonecký fotbal a proto na ně nikdo nekliká.
Zkusím se trochu více snažit, ale s tím fotbalem bohužel nehnu..

Když jsem dnes po příchodu domů z obývacího pokoje zaslechl mocné sténání, nevěděl jsem si rady. Když se později ke sténání přidalo opakované zvolání "Hraj to k lajně, hraj to k lajně", bylo mi jasné oč jde.
Můj otec se za svoji letmou tenisovou kariéru naučil veškerému žargonu, veškeré teorii a minimální praxi. To, co získal, teď plnými ústy rozdává tenisovým profesionálům, kteří se potí před kamerami Eurosportu.. Zatímco to nešťastný tenista nehrál k lajně, vzpomněl jsem si na úryvek z knížky Adrian Mole a Zbraně hromadného ničení, kde Adrian píše dobrosrdečný dopis bristkému tenistovi, Timu Hennmanovi aby povznesl jeho tehdejší bídnou formu.
Najdete jej v celém příspěvku.

Posledních čtrnáct dnů, ač spola zahaleno do zápachu prádla uvězněného v igelitkách, se neslo v duchu nejhorší formy náboženského opportunismu. Nejméně dvakrát denně jsme se stali zapřísáhlými muslimy a kvapili naplnit pet-lahve do nejbližší mešity doufajíc, že voda ve fontánkách necirkuluje a že ta, kterou pijeme není tou samou, kterou si věřící myjí nohy před motlidbami.. I pokud by byla, byla nekřesťansky dobrá.
Islám, ačkoli se na evropském kontinentu zrovna nevyhřívá na slunci obdivu má mnoho praktického využití. Muslimové například požívají velké výhody v podobně neotřesitelně pravidelného budíčku. O tom, že muezína slyší i ti, kteří vstávat ještě nechtějí, se sice Samuel Huntington nerozepsal, ale myslím, že kdyby byl naživu, do svého Střetu civilizací by to jistě zahrnul...
Byl jsem, spolu s polovinou svých pravidelných čtenářů (Kubešem), v Bosně..

Maria, Inma, Joana, Leire a dnes i Almu jsou pryč z Arnhemu. Nejen že tím město ztratilo polovinu dosavadní španělské populace, ale utrpělo i na kontě srdečnosti. Zlo, reprezentované především nudou a trudomyslností, tak má po odjezdu španělské Armady větší šanci zvítěžit.

Španělská děvčata, pomineme-li všechny ty nedostižné vizuální zážitky, byla všudypřítomnou epidemií dobrého rozpoložení a navzdory někdy trochu nepraktickým skupinovým tendencím byla tak aktivní, že s sebou strhla i takové říšské pecivály jako Maxmillian Joseph Steiner, či Christian "Nah" Heiser. Tohle přirovnání vám záměrně nemá usnadnit čtení, je výhradně pro mne.

Na rozloučenou do Sevilly, Madridu, Málagy a San Sebastianu posílám něco teskné španělské hudby a poloplané sliby toho, že se do Španělska ještě mnohokráte podívám.